Bréguet 1150 Atlantic

Letoun, který hlídal světové oceány

Bréguet 1150 Atlantic patří mezi nejzajímavější evropská vojenská letadla druhé poloviny 20. století. Tento dvoumotorový turbovrtulový letoun byl navržen především pro námořní průzkum, vyhledávání ponorek a ochranu námořních tras. Na první pohled se může zdát, že jde o poměrně konvenční vojenský letoun, jeho skutečné schopnosti však byly mnohem rozsáhlejší. Atlantic představoval komplexní létající průzkumnou platformu, která dokázala po dlouhou dobu operovat nad rozsáhlými mořskými oblastmi, vyhledávat nepřátelská plavidla, analyzovat jejich pohyb a v případě potřeby také přímo zasáhnout proti ponorkám.

Jeho vznik úzce souvisel s bezpečnostní situací během studené války. Severoatlantická aliance potřebovala účinný prostředek pro sledování sovětských ponorek, které představovaly významnou hrozbu pro námořní dopravu, vojenské konvoje i strategické námořní síly západních států. Dosavadní hlídková letadla postupně zastarávala a jejich vybavení již neodpovídalo požadavkům moderního protiponorkového boje. Evropa proto přistoupila k vývoji nového stroje, který by spojoval dlouhý dolet, vytrvalost, moderní detekční systémy a dostatečnou kapacitu pro nesení specializované výzbroje.

Výsledkem se stal Bréguet 1150 Atlantic, který se během své služby osvědčil v několika evropských námořních letectvech. Jeho konstrukce byla natolik perspektivní, že se později stala základem modernizovaného typu Atlantique 2. Atlantic tak nepředstavoval pouze úspěšné vojenské letadlo své doby, ale také důležitý mezník ve vývoji evropského námořního letectví.

Historie vzniku letounu Bréguet 1150 Atlantic

Požadavky NATO a potřeba nového hlídkového letounu

Po druhé světové válce se strategický význam ponorek výrazně zvýšil. Během následujících desetiletí se z ponorkových sil stala jedna z nejdůležitějších součástí námořních armádních struktur. Zvláštní pozornost jim věnoval Sovětský svaz, jehož ponorky mohly ohrožovat zásobovací trasy mezi Severní Amerikou a Evropou. Pro státy NATO proto bylo zásadní vyvinout účinné prostředky, které by dokázaly ponorky vyhledávat, sledovat a v případě konfliktu také ničit.

V roce 1957 začaly v rámci NATO práce na požadavcích na nový námořní hlídkový letoun. Program měl přinést nástupce amerických letounů Lockheed P2V Neptune, které v té době tvořily významnou část západních protiponorkových leteckých sil. Nový stroj měl nabídnout především větší dolet, lepší vytrvalost, modernější elektronické vybavení a dostatek prostoru pro specializované senzory i výzbroj.

Do výběrového procesu se zapojilo několik evropských výrobců. Zajímavým aspektem celého programu byla snaha o mezinárodní spolupráci. Jednotlivé státy totiž neměly pouze získat nový vojenský prostředek, ale současně chtěly podpořit vlastní letecký průmysl a rozdělit náklady na vývoj mezi více účastníků.

Vítězným návrhem se stal projekt francouzské společnosti Bréguet. Jeho koncepce nabízela velmi dobré předpoklady pro plnění náročných námořních úkolů a byla vhodná pro další technologický rozvoj. Rozhodnutí o výběru projektu bylo potvrzeno na konci ledna 1959.

Mezinárodní spolupráce a vznik konsorcia SECBAT

Vývoj a výroba letounu nebyly pouze záležitostí Francie. Pro realizaci programu vzniklo mezinárodní konsorcium SECBAT, jehož název vycházel z francouzského označení Société d’Étude et de Construction de Breguet Atlantic. Na projektu se podílely společnosti z několika evropských zemí, včetně Francie, Německa, Belgie, Nizozemska a Itálie.

Tato spolupráce představovala důležitý příklad evropské průmyslové integrace v oblasti vojenského letectví. Jednotliví výrobci se podíleli na vývoji a výrobě různých konstrukčních celků, přičemž hlavní odpovědnost za projekt nesla společnost Bréguet. Později byla značka začleněna do širší struktury francouzského leteckého průmyslu spojené s Dassault-Breguet.

Mezinárodní charakter programu měl několik výhod. Rozložení výrobních úkolů umožnilo využít zkušenosti různých evropských podniků a současně vytvořilo předpoklady pro širší sériovou výrobu. Atlantic se díky tomu stal jedním z významných projektů poválečné evropské letecké spolupráce.

První prototyp vzlétl 21. října 1961. Tento let představoval zásadní okamžik celého programu a zahájil období intenzivních zkoušek. Následně byly prováděny úpravy konstrukce, ověřování letových vlastností a testování jednotlivých palubních systémů. Vývoj směřoval k vytvoření stroje, který by dokázal spolehlivě plnit náročné úkoly nad oceánem i v nepříznivých meteorologických podmínkách.

Zahájení sériové výroby a první objednávky

V roce 1963 získal projekt první významné objednávky. Francie objednala 40 letounů a západní Německo dalších 20 kusů. První sériové stroje následně vstoupily do služby v polovině šedesátých let. Dodávky pro tyto země probíhaly především v období mezi lety 1965 a 1968.

Později se k zákazníkům přidalo Nizozemsko, které objednalo devět letadel, a Itálie s objednávkou osmnácti kusů. Celkově vzniklo 87 původních letounů Atlantic, což představovalo poměrně omezenou, ale z hlediska specializované vojenské techniky významnou výrobní sérii.

Letoun se postupně stal důležitou součástí námořních obranných systémů několika evropských států. Jeho hlavním úkolem bylo zabezpečovat námořní prostor, vyhledávat ponorky a podporovat činnost hladinových plavidel.

Konstrukce a charakteristické vlastnosti Bréguet 1150 Atlantic

Neobvyklý dvojitý trup

Jedním z nejzajímavějších konstrukčních prvků letounu Atlantic je jeho charakteristický dvojitý trup, který bývá označován jako konstrukce typu double bubble. Nejde přitom o dva samostatné trupy, ale o specificky tvarovaný trup se dvěma navazujícími prostorovými částmi.

Horní část byla určena především pro posádku a palubní vybavení. Obsahovala přetlakovou kabinu, pracoviště pilotů, navigační systémy a stanoviště operátorů specializovaných senzorů. Díky tomuto řešení mohli členové posádky dlouhodobě pracovat v relativně komfortních podmínkách, což bylo důležité zejména při mnohahodinových průzkumných letech.

Dolní část trupu sloužila jako rozsáhlý prostor pro nesení výzbroje. Nacházela se zde zbraňová šachta, do které bylo možné umístit torpéda, hlubinné pumy, námořní miny nebo další specializované prostředky. Konstrukce tak umožňovala oddělit pracovní prostor posádky od prostoru určeného pro bojovou techniku.

Toto řešení bylo jedním z důvodů, proč se Atlantic dokázal tak dobře přizpůsobit specifickým požadavkům námořního průzkumu. Letoun nebyl pouze dopravním prostředkem pro senzory a zbraně, ale představoval promyšlený systém, jehož jednotlivé konstrukční části byly optimalizovány pro konkrétní úkoly.

Křídlo, ocasní plochy a celkové uspořádání

Bréguet 1150 Atlantic využívá hornoplošné uspořádání? Ne, jde o dolnoplošník se dvěma turbovrtulovými motory umístěnými v gondolách na křídlech. Jeho křídlo bylo navrženo s ohledem na dlouhodobý provoz ve středních a nižších výškách, kde námořní hlídková letadla často provádějí vyhledávací činnost.

Rozpětí křídel přesahovalo 36 metrů a jejich konstrukce umožňovala nést potřebné množství paliva i provozní zatížení. Letoun byl vybaven klasickými ocasními plochami a charakteristickým prodlouženým zadním výběžkem, v němž byl umístěn detektor magnetických anomálií.

Právě tento výběžek patřil mezi nejvýraznější vizuální znaky letounu. Nebyl pouze konstrukčním doplňkem, ale plnil důležitou funkci při vyhledávání ponorek. Jeho umístění umožňovalo snímat magnetické změny způsobené kovovou konstrukcí ponořeného plavidla a omezovat rušení od ostatních částí letadla.

Dalším zajímavým konstrukčním prvkem byla zatahovací radarová anténa umístěná ve spodní části trupu. Po vysunutí umožňovala sledovat rozsáhlé oblasti mořské hladiny a vyhledávat hladinová plavidla i další objekty.

Pohonná jednotka a letové výkony

Dva turbovrtulové motory Rolls-Royce Tyne

O pohon letounu se staraly dva turbovrtulové motory Rolls-Royce Tyne RTy.20 Mk 21. Tyto pohonné jednotky byly navrženy pro provoz ve velkých letadlech a nabízely kombinaci vysokého výkonu, relativně příznivé spotřeby paliva a dobré provozní spolehlivosti.

Každý motor poskytoval přibližně 6 100 ekvivalentních koňských sil na hřídeli (EHP). Takový výkon byl pro námořní hlídkový letoun této kategorie dostatečný a umožňoval dosahovat vysokých cestovních rychlostí při zachování dobré vytrvalosti.

Turbovrtulová koncepce byla pro Atlantic mimořádně vhodná. Na rozdíl od čistě proudových motorů nabízela výhodnější provozní charakteristiky při dlouhodobém letu nižšími a středními rychlostmi. Právě v těchto režimech totiž námořní hlídkové letouny často tráví značnou část své operační činnosti.

Atlantic dokázal dosahovat maximální rychlosti přibližně 615 km/h, přičemž jeho provozní rychlost byla obvykle nižší a přizpůsobená charakteru prováděné mise. Maximální dostup se pohyboval přibližně kolem 10 000 metrů.

Dlouhý dolet a schopnost dlouhodobého hlídkování

Jednou z největších předností letounu byla jeho schopnost operovat ve velké vzdálenosti od domovských základen. Námořní hlídkování totiž často vyžaduje několikahodinové lety nad oblastmi, které jsou vzdálené stovky až tisíce kilometrů od pobřeží.

Atlantic disponoval dostatečnou palivovou kapacitou, aby mohl provádět dlouhé průzkumné mise a následně se bezpečně vrátit na základnu. Podle konkrétní konfigurace a podmínek provozu se uváděný dolet pohyboval přibližně kolem 9 000 kilometrů.

Důležitým parametrem nebyla pouze maximální vzdálenost, kterou letadlo dokázalo překonat, ale také jeho vytrvalost. Při námořním průzkumu totiž často není důležité dostat se co nejrychleji na určité místo. Podstatné je naopak zůstat nad vybranou oblastí dostatečně dlouho a systematicky ji sledovat.

Turbovrtulové motory umožňovaly právě takový způsob provozu. Atlantic mohl dlouhodobě hlídkovat nad oceánem, opakovaně měnit výšku a rychlost letu a přizpůsobovat svou činnost údajům získaným z palubních senzorů.

Elektronické vybavení a systémy pro vyhledávání ponorek

Námořní radar a sledování hladinových cílů

Radar představoval jeden z nejdůležitějších systémů letounu. Jeho úkolem bylo vyhledávání hladinových plavidel, sledování jejich pohybu a získávání informací o situaci v rozsáhlém námořním prostoru.

Zatahovací radarová anténa umístěná pod trupem byla charakteristickým konstrukčním prvkem letounu. Její umístění a možnost zatažení přispívaly k vhodnému aerodynamickému uspořádání při různých režimech letu.

Radar mohl pomáhat při vyhledávání lodí, identifikaci jejich polohy a sledování námořních tras. Získané informace byly následně vyhodnocovány operátory a předávány dalším jednotkám námořních sil.

Akustické bóje a detekce ponorek

Velmi důležitou součástí protiponorkového vybavení byly akustické bóje, které představovaly jeden z hlavních prostředků pro vyhledávání ponořených ponorek.

Bóje se vypouštěly do moře v předem zvolených oblastech. Po dopadu do vody začaly prostřednictvím svých senzorů zaznamenávat zvukové projevy podmořského prostředí. Zachycené signály následně předávaly ke zpracování palubním systémům letounu.

Operátoři mohli na základě získaných údajů vyhodnocovat přítomnost podezřelých akustických zdrojů a postupně zpřesňovat jejich polohu. Kombinací údajů z více bójí bylo možné vytvořit podrobnější obraz o pohybu potenciálního cíle.

Tento způsob vyhledávání byl mimořádně důležitý, protože moderní ponorky dokázaly operovat dlouhodobě pod hladinou a jejich vizuální odhalení bylo prakticky nemožné. Akustické bóje proto představovaly jeden z nejvýznamnějších prostředků námořního protiponorkového boje.

Magnetický detektor anomálií MAD

Dalším důležitým systémem byl detektor magnetických anomálií, známý pod zkratkou MAD (Magnetic Anomaly Detector). Jeho úkolem bylo zaznamenávat drobné změny zemského magnetického pole, které mohou být způsobeny velkou kovovou konstrukcí ponorky.

Detektor byl umístěn v zadním výběžku trupu, aby se co nejvíce omezilo rušení způsobené kovovými částmi samotného letadla. Při průletu nad oblastí, kde se nacházela ponořená ponorka, mohl systém zaznamenat charakteristickou magnetickou odchylku.

MAD však nebyl samostatným prostředkem pro vyhledávání ponorek na velké vzdálenosti. Jeho účinnost byla největší při nízkém průletu nad relativně přesně určenou oblastí. Proto se obvykle používal společně s dalšími senzory, zejména akustickými bójemi.

Elektronický průzkum a další vybavení

Atlantic byl vybaven také systémy elektronického průzkumu, které umožňovaly zachycovat a analyzovat elektromagnetické vyzařování okolních plavidel a dalších zařízení. Tyto systémy mohly pomoci při identifikaci cíle a získávání informací o jeho technickém vybavení.

Kromě toho letoun disponoval navigačními a komunikačními systémy potřebnými pro dlouhodobé operace nad oceánem. Posádka musela být schopna přesně určovat polohu letadla, koordinovat postup s dalšími jednotkami a bezpečně provádět mise i mimo dosah běžných pozemních navigačních prostředků.

Výzbroj a bojové schopnosti

Torpéda a hlubinné pumy

Hlavním bojovým určením Bréguet 1150 Atlantic bylo ničení nepřátelských ponorek. Z tohoto důvodu byla jeho výzbroj přizpůsobena především protiponorkovým operacím.

Ve vnitřní zbraňové šachtě mohl nést různé typy torpéd, hlubinných pum a námořních min. Konkrétní konfigurace závisela na požadavcích daného provozovatele a charakteru plánované mise.

Torpéda představovala hlavní prostředek pro přímý útok na ponorky. Po vypuštění do vody pokračovala samostatně směrem k cíli a využívala vlastní naváděcí systém. Hlubinné pumy představovaly další možnost útoku, zejména při použití vhodné taktiky a dostatečně přesného určení polohy nepřátelského plavidla.

Protilodní střely a další možnosti

Vedle protiponorkových zbraní existovaly také možnosti použití výzbroje určené proti hladinovým plavidlům. Některé modernizované nebo upravené konfigurace mohly využívat protilodní střely Exocet.

Tím se výrazně rozšířilo spektrum úkolů, které mohl Atlantic plnit. Letoun již nebyl omezen pouze na vyhledávání ponorek, ale mohl se zapojovat také do širších námořních operací, při nichž bylo nutné sledovat a ohrožovat nepřátelské hladinové jednotky.

Je však důležité rozlišovat původní Bréguet 1150 Atlantic a pozdější modernizovaný Atlantique 2. Jednotlivé zbraňové a elektronické konfigurace se totiž lišily podle konkrétní verze. Nelze proto automaticky přisuzovat všechny schopnosti modernizovaného typu původnímu provedení.

Posádka a organizace námořních hlídkových misí

Dvanáctičlenná posádka

Atlantic byl navržen pro rozsáhlou posádku, která mohla podle konkrétního uspořádání čítat přibližně dvanáct členů. Vedle dvou pilotů se na palubě nacházeli další specialisté odpovědní za navigaci, komunikaci, radarové systémy, akustické senzory a vyhodnocování taktických informací.

Takto početná posádka nebyla samoúčelná. Námořní průzkum totiž vyžadoval soustavnou spolupráci několika odborníků, kteří museli současně sledovat různé zdroje informací a vyhodnocovat jejich význam.

Piloti se soustředili na bezpečné vedení letounu, navigátor zajišťoval přesné určování polohy a operátoři jednotlivých systémů vyhledávali a analyzovali možné cíle. Taktický koordinátor následně vyhodnocoval dostupné informace a rozhodoval o dalším postupu mise v rámci stanovených operačních pokynů.

Průběh typické námořní hlídkové mise

Typická mise letounu Atlantic začínala na pozemní základně, odkud stroj vzlétal s předem naplánovanou trasou a konkrétním úkolem. Po dosažení určené oblasti začala posádka systematicky prohledávat námořní prostor.

Radar mohl být použit k vyhledávání hladinových plavidel, zatímco akustické bóje pomáhaly odhalovat ponořené cíle. Pokud vzniklo podezření na přítomnost ponorky, posádka mohla rozšířit oblast průzkumu, rozmístit další bóje a pokusit se získat přesnější informace o poloze a pohybu cíle.

V případě potvrzení nepřátelské ponorky mohl letoun pokračovat ve sledování a předávat údaje dalším námořním jednotkám. Pokud to situace vyžadovala a byly splněny operační podmínky, mohl přistoupit také k použití vlastní výzbroje.

Velkou výhodou bylo, že Atlantic dokázal spojovat několik různých činností do jediné mise. Nemusel být pouze průzkumným letadlem nebo nosičem torpéd. Dokázal vyhledávat cíle, shromažďovat informace, sledovat jejich pohyb a připravovat podmínky pro následný zásah.

Provozovatelé a služba v jednotlivých zemích

Francie

Francie byla jedním z hlavních zákazníků a současně nejdůležitějším účastníkem vývoje letounu. Francouzské námořní letectvo používalo Atlantic pro ochranu vlastních námořních sil a strategických zájmů v Atlantiku.

Zkušenosti získané během provozu původní verze následně vedly k požadavkům na výrazně modernizované provedení. Francie totiž potřebovala letoun, který by dokázal reagovat na nové typy ponorek a využívat stále pokročilejší elektronické systémy.

Německo

Západní Německo patřilo mezi první zahraniční provozovatele. Jeho námořní letectvo využívalo Atlantic především pro sledování severního Atlantiku a Severního moře.

Německé stroje měly významnou úlohu při monitorování námořního prostoru a při protiponorkových operacích v rámci NATO. Některé německé exempláře byly upraveny také pro speciální úkoly elektronického průzkumu, známé jako SIGINT.

Tyto stroje dokázaly zachycovat a analyzovat elektronické signály, což mělo velký význam pro získávání zpravodajských informací o vojenské činnosti protivníka.

Nizozemsko

Nizozemské námořní letectvo objednalo devět letounů Atlantic. Stroje byly používány pro námořní průzkum a protiponorkovou ochranu v severoevropském prostoru.

Jejich provoz však provázely technické problémy a bezpečnostní komplikace. Po několika nehodách bylo rozhodnuto o ukončení služby typu v nizozemském námořním letectvu v roce 1984. Zachované exempláře byly následně prodány zpět do Francie.

Itálie

Itálie získala osmnáct letounů, které představovaly důležitou součást jejích námořních hlídkových schopností. Italské stroje byly využívány pro sledování Středozemního moře, kde bylo nutné zabezpečovat rozsáhlé námořní trasy a monitorovat pohyb různých typů plavidel.

Italské Atlantic prošly také významnými modernizačními úpravami, při nichž získaly novější navigační a senzorové vybavení. Díky tomu mohly zůstat ve službě i v době, kdy se původní technologie začínaly stávat zastaralými.

Pákistán

Mezi země spojované s provozem letounů Atlantic patřil také Pákistán. Jeho účast rozšířila geografické působení této konstrukce mimo evropský prostor.

Modernizace a vznik Atlantique 2

Atlantic Nouvelle Génération

V průběhu sedmdesátých let začalo být zřejmé, že původní Atlantic bude potřebovat zásadní modernizaci. Vývoj elektroniky, radarových systémů a ponorkových technologií totiž postupoval velmi rychle.

Francouzské námořnictvo proto v roce 1978 objednalo vývoj nové generace letounu. Program dostal označení Atlantic Nouvelle Génération a jeho cílem bylo zachovat osvědčenou základní konstrukci, ale výrazně modernizovat její technické vybavení.

Nová verze získala modernější radar, pokročilejší navigační systémy, výkonnější počítačové vybavení a zdokonalené prostředky pro detekci ponorek. Součástí modernizace byly také nové možnosti zpracování akustických informací a rozšíření schopností elektronického průzkumu.

První let modernizovaného prototypu se uskutečnil v květnu 1981. Následovalo testování a příprava sériové výroby.

Atlantique 2 jako nástupce původního Atlanticu

Výsledkem modernizačního programu se stal Dassault-Breguet Atlantique 2, často označovaný také jako ATL 2. Přestože vycházel z původní konstrukce, z hlediska elektronického vybavení a operačních možností představoval výrazně pokročilejší letoun.

Byl vybaven modernějšími senzory, počítačovými systémy a prostředky pro zpracování informací. Dokázal efektivněji vyhledávat ponorky, sledovat hladinové cíle a koordinovat činnost s dalšími jednotkami.

Celkem bylo vyrobeno 28 letounů Atlantique 2. Tyto stroje pokračovaly v tradici původního Atlanticu a staly se důležitou součástí francouzského námořního letectva.

Je důležité zdůraznit, že Atlantique 2 není pouze původní Atlantic s novým vybavením. Jde o samostatnou modernizovanou variantu s řadou významných konstrukčních a technologických úprav.

Význam letounu Bréguet 1150 Atlantic během studené války

Ochrana námořních tras

Během studené války měly námořní trasy zásadní význam pro obrannou strategii západních států. V případě rozsáhlého konfliktu by bylo nezbytné zajistit přesun vojenského materiálu, paliva, potravin a dalších zásob přes Atlantický oceán.

Sovětské ponorky představovaly potenciální hrozbu pro tyto zásobovací trasy. Námořní hlídková letadla proto musela být schopna vyhledávat podezřelé ponorkové aktivity a spolupracovat s hladinovými loděmi i dalšími protiponorkovými prostředky.

Atlantic byl pro tento úkol velmi dobře vybaven. Díky dlouhému doletu mohl operovat nad rozsáhlými oblastmi a poskytovat důležité informace o situaci na moři.

Evropská technologická soběstačnost

Význam letounu nespočíval pouze v jeho vojenských schopnostech. Důležitá byla také skutečnost, že evropské státy dokázaly společnými silami vyvinout specializovaný vojenský letoun, který mohl konkurovat zahraničním konstrukcím.

Program SECBAT ukázal, že mezinárodní spolupráce může být efektivním způsobem vývoje nákladné vojenské techniky. Jednotlivé země mohly sdílet finanční náklady, technické zkušenosti a výrobní kapacity.

Atlantic se tak stal jedním z významných příkladů evropského leteckého průmyslu, který dokázal vytvořit vysoce specializovaný stroj pro náročné vojenské úkoly.

Odkaz a historický význam Bréguet 1150 Atlantic

Bréguet 1150 Atlantic představoval důležitou etapu vývoje námořního hlídkového letectva. Jeho konstrukce reagovala na konkrétní bezpečnostní potřeby studené války a nabídla řešení, které spojovalo dlouhý dolet, rozsáhlé senzorové vybavení a schopnost nést účinnou protiponorkovou výzbroj.

Významným přínosem byla také jeho konstrukční koncepce. Charakteristický dvojitý trup, samostatná zbraňová šachta, zatahovací radar a zadní výběžek s magnetickým detektorem ukazovaly, jak lze celý letoun přizpůsobit specifickým požadavkům námořního průzkumu.

Přestože byl Atlantic vyroben v relativně malém počtu kusů, jeho vliv na evropské vojenské letectví byl značný. Pomohl upevnit mezinárodní spolupráci mezi evropskými výrobci a vytvořil technologický základ pro pozdější modernizované verze.

Dnes je Bréguet 1150 Atlantic připomínán jako jeden z nejvýznamnějších evropských námořních hlídkových letounů své generace. Jeho příběh ukazuje, že úspěšné vojenské letadlo nemusí být nejrychlejší ani největší. Rozhodující je především schopnost plnit konkrétní úkoly spolehlivě, efektivně a po dlouhou dobu.

Atlantic tuto roli dokázal naplnit a stal se symbolem období, kdy evropský letecký průmysl společně hledal odpověď na nové výzvy moderní námořní války.

Technické specifikace Bréguet 1150 Atlantic

Následující tabulka shrnuje základní technické charakteristiky původního letounu Bréguet 1150 Atlantic. Jednotlivé publikované hodnoty se mohou mírně lišit podle výrobní série, konfigurace a konkrétního zdroje. U rozměrů a výkonů jsou proto uvedeny reprezentativní údaje původní varianty.

Technický parametr	Hodnota
Oficiální označení	Bréguet Br.1150 Atlantic
Kategorie	Námořní hlídkový a protiponorkový letoun
Výrobce	Bréguet Aviation
Výrobní konsorcium	SECBAT
První vzlet	21. října 1961
Zařazení do služby	1965–1966
Celkový počet vyrobených kusů	87
Délka	31,74 m
Rozpětí křídel	36,3 m
Výška	11,3 m
Plocha křídel	120 m²
Pohonné jednotky	2× Rolls-Royce Tyne RTy.20 Mk 21
Výkon jednoho motoru	Přibližně 6 150 EHP
Maximální rychlost	Přibližně 615 km/h
Praktický dostup	Přibližně 10 000 m
Dolet	Přibližně 9 250 km
Maximální vzletová hmotnost	Přibližně 41 000 kg
Posádka	Přibližně 12 osob
Hlavní senzory	Námořní radar, akustické bóje, MAD
Další vybavení	Navigační a elektronické průzkumné systémy
Výzbroj	Torpéda, hlubinné pumy, námořní miny, podle konfigurace také protilodní střely
Hlavní úkoly	Námořní průzkum, vyhledávání ponorek, sledování hladinových plavidel

Závěr

Bréguet 1150 Atlantic byl mnohem více než obyčejným vojenským letadlem. Představoval sofistikovaný nástroj námořního průzkumu, který dokázal spojovat radarové sledování, akustickou detekci, elektronický průzkum a přímé bojové schopnosti. Jeho konstrukce byla od začátku přizpůsobena dlouhodobému provozu nad oceánem a potřebám protiponorkového boje.

Jeho úspěch zároveň dokázal, že evropská spolupráce může přinést velmi kvalitní vojenskou techniku. Díky mezinárodnímu konsorciu SECBAT vznikl letoun, který sloužil v několika zemích a ovlivnil další vývoj námořního hlídkového letectva. Pozdější Atlantique 2 pak ukázal, že původní konstrukce měla dostatečný potenciál pro další technologický rozvoj.

Z historického pohledu zůstává Atlantic jedním z nejzajímavějších představitelů evropského vojenského letectví studené války. Jeho odkaz spočívá nejen v technických parametrech, ale především v tom, jakým způsobem dokázal reagovat na strategické potřeby své doby.