Beriev Be-12

Beriev Be-12 – sovětský obojživelný hlídkový letoun

Beriev Be-12 (v kódu NATO „Mail“) je sovětský turbovrtulový obojživelný letoun vyvinutý v 50. letech konstrukční kanceláří G. M. Berieva. Jeho hlavním účelem bylo protiponorkové hlídkování, pátrací a záchranné operace a námořní průzkum. Letoun se stal přímým nástupcem úspěšného modelu Be-6, přičemž využíval novou generaci pohonných jednotek a aerodynamických řešení optimalizovaných pro provoz na moři i na souši.

Vývoj a konstrukce

Projekt Be-12 vznikl v době, kdy Sovětské námořnictvo potřebovalo moderní protiponorkový letoun schopný operovat z mořské hladiny i z klasických letišť. První prototyp vzlétl 18. října 1960 z letecké základny u Taganrogu. Sériová výroba začala v roce 1963 a trvala až do poloviny 70. let.

Letoun má celokovovou konstrukci s hornoplošným uspořádáním křídla, které je výrazně šípové a vybavené velkými vztlakovými klapkami. Trup je tvarován jako loď s dvojitým dnem, což mu umožňuje start i přistání na vodní hladině s poměrně klidným průběhem. Na koncích křídel jsou umístěny výklopné plováky, které zajišťují stabilitu při pohybu po vodě.

Podvozek je zatahovací, tříbodový s příďovým kolem, což umožňuje plnohodnotný provoz z pozemních letišť. Kabina posádky je přetlaková a poskytuje prostor pro čtyři až šest členů osádky, v závislosti na misi.

Pohonná jednotka

Beriev Be-12 je poháněn dvěma turbovrtulovými motory Ivčenko AI-20D o výkonu 3 170 kW (4 250 k) každý. Motory jsou umístěny v gondolách nad křídlem, což snižuje riziko vniknutí vody při startu z mořské hladiny. Motory roztáčejí čtyřlisté kovové vrtule s proměnným stoupáním.

Palivové nádrže jsou umístěny převážně v křídlech a trupu. Letoun má dolet přes 3 200 km, což umožňuje dlouhodobé hlídkování nad rozsáhlými oblastmi oceánu.

Avionika a vybavení

Be-12 byl na svou dobu vybaven pokročilými senzory a navigačními systémy. Obsahoval radar pro detekci hladinových cílů, sonobóje pro protiponorkový boj a systém pro vyhledávání záchranných člunů.

Ve výzbroji měl vnitřní pumovnici, která pojala různé typy výzbroje včetně hlubinných pum, protiponorkových torpéd a námořních min. Pro záchranné mise mohl nést nafukovací čluny a zásoby pro trosečníky.

Pozdější verze byly modernizovány o nové radary, navigační vybavení a možnost nést modernější výzbroj.

Technické parametry (Be-12)

Operační nasazení

Letouny Be-12 sloužily převážně u Sovětského námořnictva, zejména v Baltském, Černém, Kaspickém a Dálnovýchodním loďstvu. Jejich úkoly zahrnovaly protiponorkové hlídky, pátrací a záchranné mise, hlídání námořních tras a kontrolu sovětských pobřežních vod.

V 80. letech začal být Be-12 postupně nahrazován modernějšími typy jako Iljušin Il-38 a Tu-142, které nabízely větší dolet a lepší senzory. Nicméně některé Be-12 zůstaly v provozu až do 21. století, především v roli pátracích a záchranných letounů.

Varianta a modernizace

• Be-12P – verze přestavěná pro hašení požárů, schopná nést až 6 tun vody.

• Be-12PS – pátrací a záchranná varianta vybavená záchranným vybavením a radarem pro hledání cílů.

• Be-12N – modernizovaná protiponorková verze s novými senzory a avionikou.

• Be-12EKO – experimentální modifikace pro ekologické průzkumy a měření kvality vody.

Zajímavosti

• Be-12 byl jedním z posledních turbovrtulových letounů sovětské konstrukce schopných operovat z vodní hladiny.

• Díky svému robustnímu podvozku mohl přistávat i na neupravených plochách, což zvyšovalo jeho flexibilitu.

• Několik letounů bylo po vyřazení ze služby přeměněno na civilní varianty pro požární letectvo nebo na muzejní exponáty.

Závěr

Beriev Be-12 představuje důležitý krok ve vývoji sovětských obojživelných letadel. Kombinace vysoké spolehlivosti, dobré manévrovatelnosti a schopnosti operovat z vody i z pevniny činila z tohoto stroje univerzální platformu pro mnoho typů misí. Přestože byl postupně nahrazen modernějšími stroji, jeho silueta s výrazným trupem a vysokým křídlem zůstává ikonou sovětské námořní letecké techniky.