SNCASE SE.161 Languedoc byl francouzský čtyřmotorový dopravní letoun, který se stal jedním z mála domácích pokusů o obnovení civilní i vojenské letecké dopravy ve Francii bezprostředně po druhé světové válce. Jeho vývoj začal ještě před válkou pod označením Bloch MB.161 jako pokračování projektu MB.160, ale kvůli válečnému vývoji a okupaci Francie byla jeho výroba výrazně zpožděna. Po osvobození byl projekt převzat národním podnikem SNCASE (Société nationale des constructions aéronautiques du Sud-Est), který zahájil sériovou výrobu a umožnil tak nasazení tohoto typu v poválečném letectví francouzských aerolinií i ozbrojených sil. Languedoc tak symbolizoval snahu francouzského průmyslu znovu vybudovat domácí výrobu dopravních letadel v období, kdy na mezinárodním trhu dominovaly americké a britské konstrukce jako Douglas DC-4 či Vickers Viking.
Design a konstrukce
Letoun Languedoc byl koncipován jako celokovový dolnoplošník s pevným trupem a trupovým podvozkem s ocasním kolečkem, což byla typická konfigurace starší generace dopravních letadel, která však byla v době vývoje technicky prověřená a spolehlivá. Jeho konstrukce využívala dvoudvouplochové křídlo s dvojicí vodorovných ocasních ploch a dvěma směrovkami pro lepší stabilitu. Trup poskytoval dostatečný prostor pro kabinu posádky a až 33 sedadel pro cestující ve standardní konfiguraci, přičemž existovaly i varianty s vyšší hustotou až 44 míst. Letoun vyžadoval pět členů posádky – pilota, druhého pilota/navigátora, radiotelefonistu, palubního inženýra a letušku – což bylo pro tu dobu běžné u středně velkých dopravních strojů. Samotná konstrukce kladla důraz na robustnost a jednoduchost údržby díky očekávanému provozu na méně vybavených tratích, například do severní Afriky, kde měl Languedoc původně operovat.
Vývoj a operační nasazení
První prototyp MB.161 vzlétl již v prosinci 1939, ale válka a okupace Francie přerušily testy a výrobu. Po válce byla výroba obnovena a přejmenována na SE.161 Languedoc; první sériový exemplář poprvé vzlétl v roce 1945 a do služby u Air France vstoupil v roce 1946 na linkách mezi Paříží a Alžírem. Provoz však odhalil řadu konstrukčních a provozních nedostatků – problémy s podvozkem, nedostatečné vybavení proti námrazám, nedostatečné vytápění kabiny a krátká životnost původních francouzských motorů vedly k častým technickým komplikacím a omezením v provozu. Tyto nedostatky byly postupně řešeny mimo jiné výměnou motorů za spolehlivější americké Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp, instalací lepších systémů odmrazování a posílením radiokomunikační výbavy. Upravené stroje často dostávaly označení SE.161.P7. Languedoc se tak stal pravidelným účastníkem evropských a severoafrických letů, než byl postupně nahrazován modernějšími a spolehlivějšími typy, zejména Douglas DC-4. Vedle Air France jej používala i francouzská armáda a námořnictvo a menší počty byly prodány i dalším civilním dopravcům včetně polské aerolinie LOT.
Technické specifikace
SNCASE SE.161 Languedoc představoval typický čtyřmotorový střední dopravní letoun své doby:
Obecné údaje:
Letoun měl délku přibližně 24,26 metrů a rozpětí křídel téměř 29,39 metrů, s celkovou plochou křídla okolo 111,32 m². Výška letounu byla okolo 5,14 až 5,57 metrů v závislosti na konkrétní verzi. Prázdná hmotnost se pohybovala kolem 12 650 až 14 150 kg a maximální vzletová hmotnost dosahovala přibližně 20 500 až 22 000 kg. Standardní posádku tvořilo pět osob a kabina mohla pojmout až 33 cestujících ve dvou třídách, nebo až 44 v hustší konfiguraci.
Pohon:
Základní verze byla poháněna čtyřmi vzduchem chlazenými čtrnáctiválcovými hvězdicovými motory Gnome-Rhône 14N-44/45 nebo 14N-48/49 o výkonu přibližně 1 150 hp každý, spojenými s třístupňovými třílistými vrtulemi Ratier. Některé stroje byly později vybaveny motory Pratt & Whitney R-1830-S1C3-G o výkonu kolem 1 220 hp pro lepší provozní spolehlivost. Kapacita paliva činila asi 8 420 litrů ve více nádržích umístěných v trupu a křídlech.
Výkony:
Maximální rychlost se pohybovala kolem 430–440 km/h ve výšce přibližně 5 000 m, cestovní rychlost byla kolem 330 km/h. Dolet letounu činil až 3 200 km, což umožňovalo provoz na středně dlouhých linkách. Praktický dostup byl až okolo 7 200 m a počáteční stoupavost byla v řádu 270 m/min. Tyto výkony odpovídaly tehdejším požadavkům na civilní dopravní lety a umožňovaly Languedocu plnit úlohy mezi kontinenty, byť s omezeními kvůli technickým kompromisům.
Závěr
SNCASE SE.161 Languedoc byl konstrukcí přechodového období, která spojovala předválečné francouzské návrhářské ideje s poválečnými požadavky na obnovu národního letectví. Ačkoliv se nikdy nestal tak úspěšným nebo rozšířeným jako některé zahraniční typy, zůstal důležitým milníkem ve vývoji francouzských dopravních letadel. Jeho provoz odhalil mnohé limity konstrukce, ale také poukázal na schopnost francouzského průmyslu postavit a nasadit vlastní dopravní letoun v náročném poválečném období.(Wikipedie)
