Armstrong Whitworth Albemarle

Armstrong Whitworth Albemarle patří k nečekaným hvězdám britského letectví druhé světové války. Původně navržen jako střední bombardér, rychle si našel zcela jiné poslání – důvěryhodný transportní stroj, vlečný letoun pro kluzáky a univerzální spojovací prostředek v operacích Spojenců. Na první pohled robustní, z ocelových trubek a překližky sestavený Albemarle dokázal ve chvílích potřeby zachránit stovky parašutistů, dopravit zásoby do obklíčených předmostí a podpořit invazi v Normandii.

Vývoj a koncepce

Požadavky Air Ministry a vznik typu AW.41

V roce 1938 britské ministerstvo letectví vypsalo specifikaci B.9/38, která žádala střední dvoumotorový bombardér z nestrategických materiálů – bez lehkých slitin, s co největší mírou oceli a dřeva. Cílem bylo rozšířit výrobní základnu i mimo tradiční letecké závody. Konstrukční kancelář Armstrong Whitworth pod vedením Johna Lloyda odpověděla projektem AW.41, později pojmenovaným Albemarle.

Přechod od bombardéru k transportéru

První prototypy Albemarle V1 a V2 uskutečnily zkušební lety v roce 1940 s hvězdicovými motory Bristol Hercules XI. Brzy však bylo zřejmé, že jejich výkon a flexibilita lépe poslouží tam, kde chyběly transportní kapacity: převážení parašutistů, vlekání kluzáků Airspeed Horsa i zásobovací linky na frontě. RAF proto přikročila k úpravám s většími dveřmi, vnitřními sedačkami pro výsadkáře a zesíleným podvozkem pro nepravidelné přistávací plochy.

Technické parametry

Rozměry a hmotnosti

Osádka: 3 (dva piloti + palubní mechanik/navigátor)
Délka: 18,30 m
Rozpětí křídel: 23,50 m
Výška: 4,75 m
Plocha křídel: 61,0 m²
Prázdná hmotnost: 4 480 kg
Maximální vzletová hmotnost: 8 160 kg

Pohonná jednotka

Motory: 2× Bristol Hercules XI, devítiválcová vzduchem chlazená hvězdice
Jmenovitý výkon: 1 590 kW (2× 795 kW) při vzletu
Vrtule: dvoulisté kovové, pevného sklonu

Výkony ve vzduchu

Maximální rychlost: 435 km/h ve výšce 3 700 m
Cestovní rychlost: 395 km/h
Dolet: 1 600 km s plnou užitečnou zátěží
Praktický dostup: 7 620 m
Stoupavost: 4,8 m/s
Čas výstupu do 4 600 m: cca 16 min

Výzbroj a užitečné zatížení

Kulomety: 4× Vickers K ráže 7,7 mm ve střešních a spodních věžích
Bombová výzbroj (původní): až 1 361 kg v pumovnici při bombardovacím režimu
Užitečné zatížení transportní varianty:
- 10 paratrooperů se základním vybavením
- vlečení jednoho těžkého kluzáku Airspeed Horsa (do 9 000 kg)
- až 2 500 kg nákladu v upravené nákladové části

Varianty Armstrong Whitworth Albemarle

Mk I – Původní bombardovací verze

První sériová řada 42 letounů Mk I nesla původní výzbroj, mohutné trupové a křídlové věže a kompletní bombardovací přístrojové vybavení. Rychle však kvůli slabšímu výkonu konkurenčních Wellingtonů ztratila prioritu.

ST Mk I – „Special Transport“

Modifikace ST Mk I demontovala spodní věž, upravila trupové nádrže a instalovala boční nakládací dveře. Letouny ST Mk I dokázaly pojmout desítku vojáků či vaky s municí. Vyrobeny byly tři podvarianty s dílčími úpravami vnitřního vybavení a vyrovnání hmotnosti.

Mk II – vylepšená avionika a motory

Ve druhé fázi se testovalo silnější přistávací podvozek, modernější radiostanice a odolnější hydraulika dveří. Některé Mk II dokázaly kombinovat role lehkého průzkumu a spojení, díky čemuž sloužily i u sovětské Luftwaffe v malém počtu před zrušením dodávek.

Operační nasazení

Vlekání kluzáků a invaze v Normandii

Nejslavnější kapitola Albemarles se odehrála v červnu 1944 během Operace Overlord. Stroje 295. a 296. perutě RAF nesly stovky parašutistů nad drop zónami u Caen a vlečly kluzáky s těžkými jeřáby a poškozenými tanky. Přes silnou protivzdušnou obranu předmostí utrpěla ztráty, ale mise proběhla podle plánu – dodávky výzbroje a podpůrných vozidel byly na místě včas.

Podpora invaze na Balkáně

V podzimních měsících 1944 se Albemarles přesunuly do Itálie a Řecka, kde dodávaly zásoby partizánům v pohoří Pindos a vlekly kluzáky s výsadkáři podél Jaderského pobřeží. Odolná konstrukce se osvědčila při nouzových přistáních v horských údolích.

Konec služby a exportní pokusy

Poslední Albemarles RAF opustily operační stav v únoru 1946. Sovětský svaz původně objednal 200 kusů, ale po dodání necelé desítky stroje odepsal ve prospěch C-47 Skytrainů. Několik exemplářů pak krátce sloužilo u československého letectva jako transportéry s označením AW.41 C–1.

Zajímavosti a dědictví

Albemarle je jedním z mála typů druhoválečného období, kde Britové kvůli materiálovým omezením vsadili na kombinaci oceli, dřeva a překližky.
Vojáci si chválili snadný přístup do nákladového prostoru a široké boční dveře, jež zkracovaly čas natáhnutí kluzáku na háky.
Pro modeláře zůstává Albemarle atraktivní díky kontrastu hladkých dřevěných panelů a nýtovaných ocelových spojů, jakož i charakteristice typického tvaru křídel s mírným šikmým zkosením dozadu.

Závěr

Armstrong Whitworth Albemarle možná nikdy nepotkal slávu velkých bombardérů ani rychlých stíhacích letounů, jeho význam však tkví v univerzálnosti a spolehlivosti. Přechod od původní bombardovací ambice k roli transportního pilíře spojeneckých operací ukázal, jak pružně dokázalo letectvo reagovat na měnící se potřeby bojiště. Pokud vás fascinuje kombinace odolné stavební techniky, drsné války a hrdinského nasazení výsadkářů, příběh Albemarles stojí za hlubší průzkum a objevování archivních záznamů i modelářských detailů.