USNS Safeguard (T-ARS-50)

USNS Safeguard (T-ARS-50): Záchranář oceánů, který vracel lodě zpět do služby

Když se mluví o americkém námořnictvu, většina lidí si představí mohutné letadlové lodě, jaderné ponorky nebo raketové torpédoborce vybavené nejmodernějšími senzory a střelami dlouhého dosahu. Za touto impozantní silou však stojí celá řada specializovaných podpůrných plavidel, bez nichž by žádná moderní flotila nemohla dlouhodobě fungovat. Mezi nejzajímavější z nich patří USNS Safeguard (T-ARS-50), loď, jejímž hlavním posláním nebylo ničit nepřítele, ale zachraňovat vlastní plavidla, odstraňovat následky katastrof a provádět technicky mimořádně náročné podmořské operace.

Na první pohled nepůsobí USNS Safeguard tak impozantně jako raketový křižník nebo výsadková loď. Nemá desítky odpalovacích šachet ani letovou palubu pro bojové letouny. Její skutečná hodnota však spočívá v něčem jiném – v kombinaci těžkých navijáků, zvedacích systémů, profesionálních potápěčských týmů, hasicích zařízení a schopnosti pracovat tam, kde ostatní lodě selhávají.

Během své kariéry se podílela na záchranných operacích, vlečení poškozených lodí, podvodních průzkumech, mezinárodních cvičeních i humanitárních misích. Po ukončení služby jako válečná loď byla převedena pod Military Sealift Command, kde pokračovala ve své práci s převážně civilní posádkou.

Příběh USNS Safeguard ukazuje, že skutečná síla námořnictva nespočívá pouze v útočných zbraních. Stejně důležitá je schopnost zachránit poškozenou loď, vyčistit zničený přístav nebo obnovit provoz strategické infrastruktury po přírodní katastrofě.

Proč námořnictvo potřebuje záchranné a vyprošťovací lodě

Moderní válečná loď představuje investici v hodnotě stovek milionů až několika miliard dolarů. Pokud najede na mělčinu, utrpí kolizi nebo je poškozena při bouři, není ekonomicky ani vojensky přijatelné ji jednoduše odepsat.

Právě zde nastupují specializovaná záchranná plavidla.

Jejich úkoly zahrnují:

• vyprošťování najelých lodí,
• vlečení poškozených jednotek,
• podvodní opravy,
• odstraňování vraků,
• hašení požárů na jiných lodích,
• záchranu posádek,
• podporu vojenských potápěčů,
• obnovu přístavů po katastrofách.

Během druhé světové války Spojené státy zjistily, že logistika a schopnost opravovat flotilu přímo v operační oblasti představují jednu z rozhodujících výhod. Tento koncept byl dále rozvíjen během studené války a výsledkem se stala třída Safeguard.

Zrod projektu Safeguard

Nová generace záchranných lodí

Koncem sedmdesátých let začalo americké námořnictvo hledat náhradu za starší záchranné lodě, které již nedokázaly plně vyhovět požadavkům moderní flotily.

Nová plavidla měla být schopna operovat po celém světě, zvládat hlubokomořské potápěčské práce a poskytovat podporu jak válečným lodím, tak civilním plavidlům v nouzi.

Výsledkem se stala třída Safeguard.

Vedoucí jednotkou celé série byla právě USS Safeguard (ARS-50), která byla později po převedení pod Military Sealift Command přeznačena na USNS Safeguard (T-ARS-50).

Stavba a uvedení do služby

Loď byla postavena loděnicí Peterson Builders ve městě Sturgeon Bay ve státě Wisconsin.

Kýl byl založen v listopadu 1982 a po roce stavby byla loď spuštěna na vodu. Do aktivní služby amerického námořnictva vstoupila v srpnu 1985.

Od samého počátku bylo jasné, že nepůjde o běžnou pomocnou loď. Konstrukce byla navržena tak, aby zvládala mimořádné mechanické zatížení vznikající při vlečení, zdvihání těžkých předmětů a práci v náročných povětrnostních podmínkách.

Zvláštní pozornost byla věnována také zesílení trupu pod čarou ponoru, který získal ledovou výztuhu umožňující provoz v chladných oblastech.

Konstrukce lodi

Funkčnost na prvním místě

Na rozdíl od elegantních válečných lodí byla Safeguard navržena především jako pracovní platforma.

Příď i záď jsou vybaveny mohutnými válci, přes které lze vést silná ocelová lana nebo řetězy používané při zvedacích a vlečných operacích.

Celá pracovní paluba je mimořádně prostorná a umožňuje přepravu velkého množství specializovaného vybavení.

Loď měří přibližně 78 metrů na délku a její plný výtlak přesahuje 3 200 tun. Pohon obstarávají čtyři dieselové motory Caterpillar přenášející výkon na dva lodní šrouby. Maximální rychlost dosahuje zhruba 18 uzlů.

Těžké vyprošťovací systémy

Skutečný silák oceánů

Nejcennější součástí lodi nejsou motory ani navigační vybavení, ale její vyprošťovací technika.

Systém těžkého zdvihu využívá příďové a záďové válce, hydraulické tahové mechanismy a mohutné navijáky.

Při správné konfiguraci dokáže Safeguard vyvinout dynamickou zdvihací sílu až 300 tun a při statických operacích ještě více. To umožňuje zvedání vraků, odstraňování překážek z přístavů nebo vyprošťování najelých plavidel.

Právě tato schopnost odlišuje loď od běžných remorkérů.

Potápěčské operace

Pod hladinou začíná ta nejtěžší práce

Mnoho záchranných akcí se odehrává mimo dohled veřejnosti.

Pokud loď najede na mělčinu nebo dojde k potopení části konstrukce v přístavu, musí situaci nejprve vyhodnotit vojenský potápěčský tým.

USNS Safeguard byla vybavena kompletním zázemím pro profesionální potápěče včetně dekompresních komor, dílen a skladů specializovaného vybavení.

Na palubu bylo možné nalodit také jednotky mobilních záchranných a potápěčských oddílů amerického námořnictva, které společně prováděly technicky velmi náročné operace.

Hašení požárů na moři

Jednou z méně známých schopností lodi byla možnost zasahovat při rozsáhlých požárech.

Na palubě byly instalovány tři výkonné hasicí monitory schopné dodávat až tisíc galonů vody nebo pěny za minutu. Loď zároveň disponovala zásobníkem pěnidla pro boj s požáry ropných produktů.

Pokud například došlo k požáru na tankeru nebo válečné lodi, mohla Safeguard zasahovat z bezpečné vzdálenosti a podporovat vlastní hasicí týmy postiženého plavidla.

Služba v Tichomoří

Po dokončení zkoušek byla Safeguard zařazena k tichomořské flotile.

Základnou se stal Pearl Harbor, odkud vyrážela na cvičení i skutečné operace.

V osmdesátých a devadesátých letech pravidelně působila v západním Pacifiku, kolem Guamu, Filipín a Japonska.

Jedním z jejích známých úkolů byl průzkum vraku japonské ponorky RO-65 v aleutském přístavu Kiska. Operace ukázala, že loď není určena pouze pro současné krizové situace, ale může podporovat i historické a archeologické podmořské průzkumy.

Přesun do Japonska

V roce 1999 byla loď přemístěna do Fleet Activities Sasebo, odkud podporovala aktivity americké Sedmé flotily. (navysite.de)

Její význam výrazně vzrostl, protože šlo o jedinou trvale předsunutou záchrannou loď tohoto typu v regionu.

Prakticky kdykoliv mohla být vyslána k havárii válečné lodi, k odstranění překážek v přístavu nebo k podpoře spojeneckých námořnictev.

Mezinárodní spolupráce

Velká část služby Safeguard byla spojena s výcvikem partnerských zemí.

Účastnila se cvičení CARAT i SALVEX, během nichž američtí specialisté sdíleli zkušenosti s potápěčskými a záchrannými jednotkami dalších států.

Tyto akce zahrnovaly:

• práci s bočním sonarem,
• používání zvedacích vaků,
• podvodní řezání kovů,
• koordinaci vlečných operací,
• nouzové opravy trupů,
• využití dekompresních komor.

Přechod pod Military Sealift Command

Dne 26. září 2007 byla USS Safeguard vyřazena jako klasická válečná loď a okamžitě převedena pod Military Sealift Command jako USNS Safeguard (T-ARS-50).

Tato změna znamenala především úpravu systému posádky.

Zatímco bojové úkoly zůstaly stejné, většinu běžného provozu převzali civilní námořníci. Vojenské potápěčské týmy byly na palubu naloděny podle potřeby konkrétní mise.

Tento model výrazně snižoval provozní náklady a zároveň zachovával plnou operační schopnost.

Operace Tomodachi

Jednou z nejvýznamnějších kapitol historie lodi byla pomoc Japonsku po katastrofálním zemětřesení a tsunami v roce 2011.

Během operace Operation Tomodachi byla Safeguard nasazena k čištění zničených přístavů a podvodnímu průzkumu. Američtí potápěči společně s japonskými kolegy odstraňovali trosky a obnovovali provoz přístavní infrastruktury nezbytné pro dodávky humanitární pomoci. (navysite.de)

Právě zde se ukázalo, že záchranná loď může mít stejný význam jako nemocniční nebo výsadkové jednotky.

Každodenní život na palubě

Posádka Safeguard byla výrazně odlišná od posádek bojových lodí.

Vedle navigátorů a strojníků zde působili:

• profesionální potápěči,
• svářeči,
• jeřábníci,
• hydraulici,
• specialisté na podvodní demolice,
• technici dekompresních systémů,
• experti na vlečné operace.

Každá mise vyžadovala přesnou koordinaci a často i několikadenní přípravu.

Práce na otevřené pracovní palubě probíhala za každého počasí. Bouře, silný vítr nebo vysoké vlny představovaly běžnou součást služby.

Poslední roky služby

USNS Safeguard pokračovala v činnosti až do roku 2016, kdy byla vyřazena z aktivní služby a zařazena do rezervní flotily.

Za více než třicet let provozu se podílela na nespočtu cvičení, záchranných operací a humanitárních misí.

Přestože nikdy nevypustila salvu řízených střel ani se nezúčastnila klasické námořní bitvy, její význam pro americké námořnictvo byl mimořádný.

Odkaz USNS Safeguard

Historie námořních válek často vyzdvihuje slavné admirály, letadlové lodě nebo ponorková esa. Méně pozornosti se věnuje lodím, které zajišťují, aby celá flotila mohla pokračovat v činnosti i po nehodách nebo katastrofách.

USNS Safeguard představovala právě takovou jednotku.

Byla plovoucí dílnou, záchrannou základnou, remorkérem, potápěčskou platformou i hasičskou lodí v jednom. Její posádka musela zvládat technické disciplíny, které často připomínaly práci stavebních inženýrů, hlubinných potápěčů a krizových manažerů zároveň.

Její příběh připomíná, že síla moderního námořnictva není tvořena pouze zbraněmi. Stejně důležitá je schopnost zachraňovat, opravovat a obnovovat to, co bylo poškozeno.

Technické parametry USNS Safeguard (T-ARS-50)

Parametr	Hodnota
Název	USNS Safeguard (T-ARS-50)
Původní označení	USS Safeguard (ARS-50)
Typ	Záchranná a vyprošťovací loď
Třída	Safeguard-class
Provozovatel	Military Sealift Command
Původní provozovatel	United States Navy
Stavitel	Peterson Builders
Založení kýlu	8. listopadu 1982
Spuštění na vodu	12. listopadu 1983
Zařazení do služby	17. srpna 1985
Převod na USNS	26. září 2007
Vyřazení z aktivní služby	2016
Délka	77,7 m
Šířka	15,2 m
Ponor	přibližně 4,6 m
Plný výtlak	cca 3 282 tun
Pohon	4× dieselový motor Caterpillar 399
Výkon	přibližně 4 200 shp
Počet lodních šroubů	2
Maximální rychlost	až 18 uzlů
Dosah	přibližně 17 500 námořních mil
Posádka (USS)	přibližně 100 osob
Zesílený trup	Ano, ledová výztuha pod čarou ponoru
Hlavní úkoly	Vyprošťování, vlečení, záchrana lodí, potápěčské operace, podvodní opravy
Maximální dynamická zdvihací síla	až 300 tun (kombinované systémy)
Hasicí systém	3 hlavní požární monitory, pěnový systém AFFF
Potápěčské vybavení	Dekompresní komory, podpora hlubinných ponorů
Výzbroj	2× Mk 38 ráže 25 mm, 2× kulomet ráže 12,7 mm
Významné operace	Průzkum RO-65, SALVEX, CARAT, Operation Tomodachi
Domovské základny během služby	Pearl Harbor a Sasebo